Zkroťte klimatizaci aneb dobrý sluha v rukou rozumného pána

Víte, ve kterém ročním období se turista na jihu Spojených států nejsnáze nachladí? V létě, které tam bývá opravdu horké. A vinu za onemocnění nese klimatizace. Ostatně totéž se děje všude, kam tato technická vymoženost vstoupilaP> Turisté obvykle nejsou zvyklí neustále přecházet mezi rozpáleným venkovním vzduchem a důkladně vychlazenými obchody a dalšími budovami. Organismu vadí, když lehce oblečeni a přesto zpocení nastoupí do mrazivého městského autobusu.

Klimatizace (a bohužel často špatně nastavená klimatizace) se však už stala běžnou součástí našeho života. I v našich zeměpisných šířkách postupně proniká do kanceláří, automobilů i rodinných domů a bytů.

Ochlazování vzduchu není nijak nová myšlenka. Už císařové ve starém Římě si nechávali přivážet z hor sníh, aby ochladili své zahrady. V 19. století zase americký lékař John Gorrie vymyslel způsob, jak ulehčit pacientům trpícím malárií - ventilátorem proháněl vzduch kolem kbelíků s ledem zavěšených u stropu.

Předchůdce dnešních klimatizačních systémů ovšem nevznikl pro lidi, nýbrž pro průmysl. Na samém začátku 20. století technik Willis Carrier řešil problémy jedné tiskárny v newyorském Brooklynu. Používaný papír se tam mačkal kvůli vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu. Carriera napadlo, že když se bude vzduch hnát kolem stočených trub se studenou vodou, vodní pára se na nich srazí a vzduch se ochladí. Toto chladicí zařízení začalo pracovat 17. července 1902. Postupně je používaly další továrny, nově vznikající biografy, v roce 1928 vybavil své prostory klimatizací americký Kongres a o rok později i Bílý dům. Běžné americké domácnosti si ovšem začaly klimatizaci kupovat až v šedesátých letech.

Dnešní systémy jsou složitější, i ony však odebírají teplo a vlhkost z místnosti a předávají je do vnějšího vzduchu. Jako chladicí médium dávno nepoužívají vodu, ale obvykle plyny.

Princip jejich činnosti je zhruba tento: plyn se v kompresoru stlačí, čímž se zvýší jeho teplota. Horký plyn pak na lamelách chladiče předá své teplo do vnějšího vzduchu a přijme jeho teplotu. Protože však zůstává pod vysokým tlakem, stává se obvykle kapalným. Poté se přesune do výparníku, kde se sníží jeho tlak, médium se roztáhne, zpětně změní v plyn a při tom přijme teplo ze vzduchu v místnosti. Pak se vrátí do kompresoru a uzavřený cyklus se opakuje.

Jen o pět stupňů

Klimatizace výrazně ulehčuje pobyt v místnostech, kde by jinak bylo vedro k padnutí, nedalo by se dobře pracovat, a nakonec ani příjemně odpočívat. Lékaři ovšem připomínají, abychom si dali pozor na přechody z klimatizované místnosti do rozpáleného venkovního prostředí a naopak. Tělo není schopno se rychle přizpůsobovat teplotním změnám. Proto při častém střídání chladu a tepla může organismus reagovat drobnými zdravotními obtížemi.

Obecně platí, že tělu ještě nevadí, je-li při přechodech rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou pět stupňů Celsia. Takový požadavek ovšem obvykle nejde dodržet, přecházíme-li ze sluncem rozpáleného venkovního prostředí do vychlazeného prostředí vnitřního. Typickým příkladem jsou klimatizovaná auta. Tam sice odborníci radí udržovat vnitřní teplotu jen o zmíněných pět stupňů nižší, než je teplota venkovní, ale málokdo se tím řídí. Při delších cestách experti doporučují auto postupně vychladit a pak, když se začne blížit k cíli, zase teplotu pozvolna zvyšovat. Řidiči ovšem této rady obvykle nedbají.

 Celý článek naleznete v časopise Living

autor: Josef Tuček